Ve světle globální uprchlické krize musíme s veškerou autoritou a důrazem, jenž vyplývá z postavení Institutu regionálních demokratických hodnot (IRDH), upozornit na přehlížený stín regionálních aspektů této nadnárodní katastrofy.

Jsou to právě slezské, moravské a české regiony, které čelí dlouhodobé emigraci svých obyvatel. Ti, místo aby kypřili půdu vlastní ekonomické soběstačnosti a při okopávání tuřínu hleděli nebojácně vstříc křivce HDP, raději prchají za “lepším” do velkých měst. Staří a nemohoucí pak v osamění čelí sychravému podzimu a krutým zimám, jež sužují například Bruntálsko, ale i okolí Jihlavy.

V roce 2014 se z Jeseníku odstěhovalo 587 lidí, z Bruntálu 1411 a z takové Karviné dokonce 4039. Je otázkou, kdy i kolem těchto oblastí, kde nikdo nechce žít, začneme stavět ploty. Ale možná to také otázka není. Nicméně i na to se musíme ptát.

Místo toho, aby ztepilé ženy a churaví muži vzali do rukou motyky a vydali se na zteč se svým smutným osudem do okolních luk a strání, raději odjedou do daleké Prahy. Někdy i do bližší Olomouce. Zatímco z Rýmařova po desáté večer neodjíždí žádný autobus, v Praze ještě pod povrchem hučí metro a nad ním krouží mezinárodní letadla, která lákají mladé a neklidné jako barokní lampa noční můry v cypřišových alejích.

Ve velkém městě však hledí podezíravě na ekonomické migranty, kteří, aniž by přiložili ruku k společnému dílu a vyhrabali v potu tváře byť jediný metr tolik cenného metra, chtějí využívat sladké plody tvrdé práce měšťanů v rámci systému dotované hromadné dopravy. Místní obyvatele děsí svým nesrozumitelným přízvukem a subverzivními kulturními návyky.

Často pak v ulicích Prahy, ale i jiných měst – kterých však naše země zas tolik nemá – zaslechnete tezi, že je tam přeci nikdo nezval. Obyvatelé Vršovic a Letné často zmiňují své obavy, že budou na Petříně opékat v ohni brambory a po nocích ve středověkých sklepeních pálit kořalku.

Budou nám chybět?

Na druhou stranu, ač se to nezdá, jsou to právě tito emigranti, kdo chybí ve svých regionech. Jak upozornil známý bezpečnostní analytik, geolog Václav Cílek, například lokální myslivci jsou blanickými rytíři české obrany vnějších i vnitřních hranic. Strážci svědomí odvrácené strany našich dějin.

Bohužel musíme konstatovat, že jejich řady řídnou a mladé krve houževnatých obránců lučin a mezí se nedostává. Důsledkem je přemnožení zvěře. A nemáme na mysli jen divoká prasata, ale i přehlížené koroptve, mladé srnce a nakonec i staré jeleny. Nechtějme domýšlet, kdo bude jednou točit kličkou rádia ve vypleněných lokálních knihovnách.

Nemusíme však zabíhat do temné budoucnosti, stačí nahlédnout do statistických analýz současnosti, abychom si udělali jasný obrázek prostý růžového závoje politické hyperkorektnosti: 16 %; 256 000 Kč; 867 km. I těmto zdrcujícím číslům musí naše regiony osaměle čelit.

Přitom lidé, kteří neprchnou do velkého světa, mohou i v lokálních podmínkách dosáhnout celostátního věhlasu. Když před mnoha lety Petr Fiala ve světle petrolejové lampy na půdě brněnské filozofické fakulty studoval ledový pohled Margaret Thatcher a teplý úsměv Ronalda Reagana, ještě netušil, že se v roce 2015 stane vrchním inspektorem oplocení východní Evropy, které se jako červená nit vine historií naší země.

Profesor Petr Fiala hlídá evropskou hranici.

Profesor Petr Fiala hlídá evropskou hranici.

 

S titulem profesora neváhá zabořit svou drahou koženou obuv do sprostého bláta, aby se přesvědčil, že ploty nejsou levicové ani pravicové. Před jeho odvahou se tají dech. Každá doba má svého Winstona Churchilla. A nebo taky nemá. Nad tím se musíme zamyslet.

Odvaha národních vůdců udělat z celé země bezvýznamný region otevírá nebývalé možnosti lokálním a sublokálním regionům, jejichž autentický životní styl získává bezmála kosmopolitní charakter. Nakonec, byli to oni, kdo po celá staletí stavěli nebo bořili ploty, utíkali a zase přicházeli. Jejich životy jsou metaforou naší civilizace. Políčkem do tváře doby vymknuté z kloubů.

Tak dlouho se brodíte bahnem rozostřené postmoderny, až se bahno začne brodit vámi.